Z deníku prvňačky

Není otřepanějšího slovního spojení než nový začátek. Většina takovýchto nových začátků končí tím, že se dostanete do situace, která je mnohem horší než ta předchozí. Ano, je hezké spálit za sebou mosty, ale občas by se ta cesta zpátky docela hodila. Třeba když musíte vstávat nehorázně brzo, učit se spousty básnických figur a být na obědě neustále poslední.

Hned na začátku se mi podařilo víceméně uniknout krvežíznivým čtvrťákům, kteří v rámci jakéhosi uvítacího rituálu píší po svých mladších kolezích (já vyvázla s pouhým nápisem 4. C na ruce). Strakonice byly odpoledne plné mladistvých, kteří vypadali jako pionýři, pionýři, malované děti.

Jakousi ironií osudu jsem dostala za třídního tělocvikáře. (Když už jsme u toho, tento školní rok se budu pravidelně hýbat. Opravdu.) Naučili jsme se trefit do většiny tříd na škole (Proč máme biologii zrovna v učebně Psaní strojem?).

Rozdíl mezi gymplem a základkou je zřejmý – učitelé tady neprotlačují “svoje” prvňáky (v tomto případě prváky) na oběd jako první; v češtině máme umět o dvacet básnických figur víc; o matice jsme počítali příklad s pěti zlomkovými čarami. Když už jsme u té matematiky – náš matikář je ze všech našich učitelů nejpozoruhodnější. Tato takřka mytická postava stanula ve svém pracovním plášti už před mou matkou. Jeho plášť od té doby ztmavl ze světle modré přes tmavou “skladníkovskou” až na současnou černou (to je na tom to tragické – nic tmavšího než černá není). Příklady, které nám nadiktuje, si nejdřív křídou napíše na katedru. Když mu příklad vyjde, štěstí by se z jeho pláště dalo ždímat.

A na závěr zvídavý dotaz: “A pane učiteli, je jedno, jaké brusle budeme mít?” “No, s kolečkovými mi na zimní stadion nechoďte.”

Studiu zdar!

Anna Kolářová
Gymnázium Strakonice