Pohled do koňských očí

Tato zvířata mnozí lidé nechápou. Každý kůň je něčím výjimečný, každý kůň je svůj, každý kůň je jiný. Nikdy si ho nevybírejte jen podle vzhledu, protože ať už je sebevíc krásný, může být pro pokročilejší jezdce, a vy sami jste třeba teprve začátečník. Kůň by se tak mohl snadno vymknout vaší kontrole.

Mým snem vždycky bylo dostat se nějakým způsobem ke koním. Před třemi lety se mi sen vyplnil. Začala jsem chodit do jezdeckého oddílu na ranči v Hlučíně, kde byl ředitelem náš soused. Všechno mi pomohl zařídit a já začala jezdit.

Ze začátku mi to vůbec nešlo a chtěla jsem s tím seknout. Když jsem se ale jednou podívala do očí mojí oblíbené klisny Cidry, bylo mi jasné, že s tímhle se už prostě skončit nedá. Chodila jsem pravidelně každé pondělí a pátek. Měla jsem ale mnohem radši pondělky, protože jsem vždycky měla možnost osedlat si právě Cidru.

V létě 2010 jsem začala chodit společně s mojí kamarádkou, která se koním věnuje už od svých šesti let, na ranč na Paluchu. Jednou, když jsem jako každé ráno přišla do stáje a zamířila pozdravit mého oblíbeného poníka Lucku, mě teta Renča (majitelka ranče) zastavila, aby mi řekla: „Mám na tebe prosbu. O Lucinku se nikdo nestará, a tak bych tě chtěla poprosit, aby byla jakoby tvoje. Já už nemám čas, a tak potřebuju, aby o ni někdo pečoval a trénoval ji.” Co jsem na tohle mohla říct? Lucku jsem měla vždycky ráda a dá se říct, že se tak vyplnil můj další sen.

V říjnu jsme spolu absolvovaly první společné závody a odnesly jsme si pěkné páté místo. Rozhodla jsem se, že budu s Luckou trénovat jako nikdy předtím, abychom ty další závody určitě vyhrály. Začaly jsme ještě ten den. V neděli jsem ale musela odjet, abych se vrátila zpět do lázní, ve kterých jsem tou dobou pobývala.

Každý víkend jsem mohla z lázní jezdit domů, a tak jsem si po domluvě s rodiči na další víkend naplánovala návštěvu ranče a trénink. V pátek jsem se převlékla do jezdecké výstroje a vyrazila. Na ranči vládl pokoj a koně měli polední přestávku. Moje klisna Cidra ležela v klidu v boxu. Lehla jsem si k ní do sena. Později odpoledne jsem se dozvěděla, že na ní nebudu moct jet. Nebylo jí dobře a nejedla. Naplnila jsem si proto kapsu spoustou mrkve a vrátila se za ní. Cidra vstala a mrkev snědla. Trenér mě uklidnil, že se jí asi jen stýskalo a že se na ní nakonec budu moct projet.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude naše poslední společná chvíle. O pár dní později Cidra zemřela. To jsem ale ještě nic netušila. To, že Cidra odešla na věčně zelené louky, mi tak asi po třech týdnech při návratu z lázní oznámila mamka. Jediné, co mi po ní zbylo, byly fotky a oči pro pláč.

Asi po týdnu, kdy už jsem se s tím trošku srovnala a dala se do kupy, jsem se rozhodla jít na další trénink. Když jsem přišla na ranč, každé stéblo trávy mi tam Cidru připomínalo. Proto jsem raději hned odešla. Na následující víkend jsme si ale plánovali, že pojedeme na chatu, a já se už těšila, že budu zase cvičit s Lucinkou. Závody se už neodvratně blížily. Po příjezdu na ranč jsem si všimla, že má kamarádka uplakané oči. „Ty to nevíš? Lucinka už není.” Ta slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Bolela více, než by si kdo dovedl představit. Nevěděla jsem, co dělat, nevěřila jsem tomu. Rozběhla jsem se do jejího výběhu. Až když jsem se přesvědčila, že tam opravdu není, mi došlo, co se stalo. Klesla jsem k zemi a rozbrečela jsem se. Tohle je život? Proč mi vzal najednou to, co jsem měla nejraději? To už se asi nikdy nedozvím…

Na ranč v Hlučíně už nechodím. Nevím proč, ale už nikdy bych tam neměla žádného koně tak ráda jak Cidru a navíc by mi ji tam všechno připomínalo. Přeci jen jsem na ní poprvé jela bez sedla, na ní jsem poprvé cválala, ona pro mě byla ta nejlepší. Ten, kdo si myslí, že přátelství mezi koněm a člověkem neexistuje, se šeredně mýlí. Měla jsem dvě nejlepší kamarádky a o obě jsem přišla, obě mi je vzal osud. Naštěstí teď na ranči máme novou klisnu, kterou jsem si moc oblíbila a o kterou se teď starám. To ona mi pomohla se se vším vyrovnat. Vždy, když ji vidím, jak mi vesele cválá naproti, vzpomenu si na Cidru s Lucinkou. Pak si ale řeknu, že odešly navždy a já už to nevrátím. Jdu naproti mojí milované klisně a obejmu ji. Ona je teď moje kamarádka. Není jako kamarádky ve škole. Je jiná. Přeci jen to je kůň. Ale i naše přátelství je jiné. Je pro mě důležité a je výjimečné. Nikdo není má lepší kamarádka než ona! Mám ji ze všech nejradši. Děsím se dne, kdy mi vezme osud i ji… Ale do té doby budeme jen spolu.

Markéta Konečná
ZŠ Bulharská, Ostrava